Rating: M

Pairing: Raito/Mikami

World Count: 2111

Warning: Yaoi

Summary: God and his disciple, and their last night together.

Yeah, amazingly enough, I somehow found a time to make a new song here in Japan. Well, it’s not so brand new, actually it had been halfway done by the time I left, but I was stuck in a middle and only here I got some new ideas, so I finished it. But the problem here was how to record it. Firstly, in our center there is an electronic piano, which is something like a really lame keybord from 20 years ago and it doesn’t sound anywhere near good, and secondly, the recording device I’ve borrowed is something that’s made for recording human voices, so basically my voice can be heard (unfortunately) very clearly, but the piano music is quite subdued. I’ll make a better version when I’m back home (if the planes don’t crash). So, well, this is just for the feeling : music, 

Tak RAR se tímto zapsal do seznamu programů, kterým není možno důvěřovat, a přidávám tady udělátka ještě jednou,  tentokrát jako jednotlivé  dokumenty:

Už se mi to krátí, ještě týden školy a od pátku máme pětidenní výlet Kjóto-Nara-HIrošima, na který se opravdu těším, protože se při něm nebude odehrávat žádné hapjó, tvorba grafů, nekonečné domácí úkoly a podobně. Hutné zážitky z minulého týdne...
 

 
Den se se dnem sešel a zážitky se opět nahromadily...
 

 Zbytek fotek jako vždy

http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid

Tak jsme měli happjókai. Většina lidí  něco na styl památky Budapeště, takže můj projev o pivu přesně uprostřed byl docela osvěžením, jež se setkalo s příznivým ohlasem. Tedy až na Mohameda ze Saudské Arábie, který se netvářil zrovna přátelsky…doufám, že mi nepřijde žádný podezřelý balíček bez zpáteční adresy. Hm… podivnou náhodou mi dnes přišlo 600 slovy šest set spamů. Hotový spam bombing.   

Bohužel stejné happjó budeme muset předvést příští týden i blízké střední škole, kde nevím jak se snesou věty typu :“pivo je zdravější než voda, takže neváhejte a dejte si ho“ a podobně :D.

Na oslavu jsem si koupila umešu (švestky, 10%, sladké), které mi opravdu zachutnalo.

Sotva skončil happjókai, nahnali nás do dalšího projektu – máme nafotit věci, které nás v Japonsku zaujaly v rámci nějakého jednotícího tématu a udělat k tomu prezentaci. Vybrala jsem si 便利な機械, tedy různá užitečná udělátka, kterými si Japonci zjednodušují život. Více o tom, až to budu mít hotové. Zítra jdu na kulturní cvičení 浴衣の着かた, kde se budeme učit, jak nosit yukatu. To by mě zajímalo, co na tom může trvat hodinu. V pátek jdeme na kabuki, které bude údajně trvat 3 a půl hodiny. No, pořád ještě lepší než řecká tragédie.

O víkendu mě čeká homestay, kdy navštívím nějakou rodinu, která bydlí asi hodinu odtud. Podle papíru, co jsem dostala, už u nich takhle bylo asi 60 lidí, tak doufám, že je ani nejbizarnější z mých gaidžinských manýrů nezaskočí.

Jak to vše dopadlo napíšu pak.

A aby tenhle záznam nebyl úplně bez fotek, tak tady je důkaz, že opravdu zde opravdu netrpím hlady, ani když si občas omylem dám něco jako juicy chicken – jak vypadá můj tác po běžném obědě (foto). Jestli se vám to zdá málo, tak dodávám, že na něm předtím byly i věci, po kterých nezůstaly žádné stopy, jako ovoce apod.    

O Japonsku se říká, že se v něm často mísí tradice s nejmodernějšími výstřelky. A je to pravda. Včera jsem byla na večeři s Ryuutou, kamarádem mé kamarádky Hiroko (ironií osudu se ti dva poprvé potkali ve Vídni). Šli jsme do jedné tradiční izakaye v Saitamě. Interiér v tradičním japonském stylu, seděli jsme u horigotacu, což je taková věc, která naoko vypadá, že sedíte na patách u nízkého stolku, ale ve skutečnosti je pod tím stolkem ukrytá díra, do které pěkně pohodlně strčíte nohy. A navíc je to ještě vyhřívané, aby vám na ty nohy netáhlo.

No a k tomu jsme si jídlo objednávali pomocí obrazovky reagující na dotek. 便利.

Japonsko v kostce, řekla bych.

V sobotu jsme vyrazili do Kamakury, kde naše tříčlenná skupinka navštívila jednu teru (budh. chrám) a jednu džindžu (šintoistickou svatyni) s heslem vidět jednu znamená vidět všechny, a pak jsme se poflakovali po pláži, bavili se s jedním Litevcem a lízali zmrzlinu s příchutí zeleného čaje a sladkých brambor (která chutná mnohem líp, než to zní). Nakonec jsme skončili v místním macdonaldu, kde jsem se nechala zlákat pokrmem s názvem juicy chicken, z čehož se vyklubalo to nejpálivější kuře, které jsem se kdy pokoušela jíst. Jak mi chutnalo, jde docela dobře poznat z mého výrazu tady. (foto)

Jen o něco líp dopadla Yoka, která si dala big chicken sandwitch, který by se normálnímu člověku vešel do dlaně dvakrát. Nechci vidět, jak vypadá verze, která není big.

A dnes, kdy byl den kultury a tudíž volno, jsme zamířili do Haradžuku, centra tokijské módy.

Tokijská móda stojí zato. Neplatí tu žádné méně je více (možná tak jenom pokud jde o délku lolitovských sukýnek), naopak z toho, co jsem měla možnost vidět, je zřejmě cílem mít na sobě co nejvíc vrstev různobarevného oděvu s našitými králičky s rudýma očima, květinkami, lebkami a podobně. Tohle, anebo styl ala gotická lolita nebo viktoriánská služka.

Odolala jsem pokušení opatřit si podobný obleček a odešla jsem pouze s šátkem a bezprstovými rukavicemi (foto), neboť jsem oboje potřebovala. Teplé počasí přes den ještě trvá, ale večery se nám tu začínají ochlazovat.

V Haradžuku jsem taky konečně potkala ty hrozivé davy, jak jsem si pochvalovala, že jsem se s nimi zatím nestřetla. No jo, holt byl ten den kultury. Masové.

Při cestě do přilehlého parku Yoyogi jsme pak uviděli houf lidí, kteří něco propagovali nebo proti něčemu demonstrovali (těžko říct, co asi dělá člověk převlečený za pandu mávající tureckou vlajkou), týpka, který nabízel objetí zdarma (foto), čehož jsem nevyužila, ale zato jsem se vyfotila s useknutou hlavou (foto)

Tak, a teď bych se měla začít učit nazpaměť svůj projev o pivu, happjókai se neúprosně blíží!
Ostatní fotky jako vždy na http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid

Stalo se kdeco, především začalo vyučování, které je zatím docela na docela nízkém levelu, ale to se asi brzy změní. Začali jsme se připravovat na happjókai (soutěž v projevech) na téma 自分の国の。。。こと, tedy něco, co se týká mé země. Vybrala jsem si pivo, což v mém případě asi těžko někoho překvapí.

Ale hlavně jsem navštívilaTókjó… za posledních několik dní jsem se v něm ocitla dokonce třikrát. Kde začít?

Asi bych ho nejdřív porovnala se svou představou před příjezdem – smrad (po tom, co jsem byla loni v létě v New Yorku, jsem měla pocit že je to nutný průvodní jev každého města, kde žije více než 5 miliónů lidí pohromadě - teď jsem v jedné statistice objevila děsivé číslo 30 milionů...to se do té aglomarace beztak počítáme i my v Urawě),  nepředstavitelné množství lidí a vraždy za bílého dne (za to může Death Note)...

„Opovaž se chodit pozdě jako vždycky, Japonci si potrpí na přesnost,“ říkali mi doma. A měli pravdu. Jedna z mnoha neuvěřitelně zdlouhavých a nezáživných orientéšon (vysvětlování, jak něco funguje) se měla odehrát v jakési učebně od dvou. Dorazila jsem tam ve 14:02 a považovala jsem to za svůj osobní úspěch, neboť jedna ze dvou přítomných sensei zrovna četla moje jméno. 

Pak se ale začaly shánět po dalších třech chybějících a v 14:04 (!) začaly obvolávat jejich pokoje. Ehm.

Když jsme pak v 15:30 měli uvítací ceremonii s nějakýma těma papalášema (~長), oni tři hříšníci se poučili ze svých chyb a byli tam včas, zatímco já jsem opět přicházela v 15:32, kdy už mi na cestu vybíhala jedna učitelka (!!!) a rovně jako svíce sedící papaláši mě sjeli nesouhlasným pohledem. E-HM.

No a teď abych zase šla, protože je 16:50 a od 17 máme čajový obřad nebo tak něco, tak nechci riskovat, že po mě v 17:01 vyhlásí celostátní pátrání.

Tak čajový obřad nebyl žádný čajový obřad, ale socializování s budoucími učiteli japonštiny ve východní Evropě, které spočívalo v tom, že jsme si všichni vytáhli hrací kartu a pak se rozdělili do skupinek podle čísla na ní a hovořili spolu, stojíce u pro tento účel přinesených stolů, ke kterým jsme si nosili nápoje jako kolu a zelenou fantu (která je mimořádně nechutná) a konečně i ten čaj, pokud na tom někdo trval.

Proč ne, ale trochu to vázlo, příště by mohli zkusit verzi s pivem (など).

Večer jsme poprvé vyrazili do města, k čemuž bych se radši nevyjadřovala… no dobře, našim cílem bylo nádraží, kde byli moji soudruhové tak nadšeni ze vzhledu kolemjdoucích Japonců, že je oslovovali a fotili s nimi. Jednou jsem taky neodolala a vyfotila jsem se s týpkem, který nás kamsi zval. Vyfotili jsme se s ním všichni a pak jsme šli stejně jinam. かわいそう!

Moje obava z přemrštěných cen se zatím nenaplnila, elektronika i oblečení mi přišly naopak levnější. No, uvidím jak jídlo, tím jsem se zatím nemusela zabývat. Ale o víkendu je naše jídelna zavřená, takže...

Jinak lituju, že neumím rusky, protože většina mých soudruhů do tohoto jazyka plynule přechází… zatím vyhledávám společnost Polky, Maďarky a Keňanky, které tento problém nemají.

Zítra nás od rána čekají několikahodinové testy na rozdělení do dvou skupin podle našich schopností, takže si už asi jen pustím trochu gay veselého tenisu (ano, pro odreagování sleduju znova od začátku Tenisu no Ódžisama) a půjdu spát.  

http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid

Tento report nepřináší nic zajímavého, kromě ujištění, že jsem stále naživu – i po cestě autem, třemi letadly a dvěma autobusy. Moje otisky, zavazadla, ani další aspekty mého gaidžinského já nevzbudily větší pozornost, takže jsem tentokrát nebyla zavedena do místnosti s dalšími podezřelými živly, což (jak zasvěcení vědí) se mi stalo v USA.
 

Nihongo kokusai sentá vypadá opravdu hezky, prospekty nelhaly, a jídlo mi taky zatím chutná (zatím žádný hermelín).
 

Ačkoliv odžísan v letadle, se kterým jsme nějak zavedla hovor, když jsme oba nadávali, protože naši řadu sedadel uprostřed přehlédly obě letušky, které chodily kolem, a málem jsme zůstali bez večeře, tvrdil, že nejlepší doba k návštěvě Japonska je jaro, na podzim si zatím nestěžuju. Ve dne dvacet a v noci tak sedmnáct, vzduch vlahý jako u nás v srpnu.
 

Přikládám foto noční zahrady, vypadá to tam opravdu krásně, jezírko, japonský domek s kamennými lucernami, altán ap.

I finally got to write the reason why I hate Death Note and why I would write only AU fics for that fandom. Follow the cut.

It was originally a one-shot, but it had to be split into three parts due to its length.

Title: The Last Champagne

Pairing: LxRaito

Rating: PG-13

Word count: 6774

Summary: An AU in its finest. Starring L XV as the King of France and Raito du Barry as his lover in a story of love and debauchery, lust and deceit. This story was co-written by my dearest friend Borovice and it took us three bottles of champagne and one bottles of red wine to finish it. Well, let the feast begin!

Note: Some themes in this story were inspired by Madame du Barry, written by Catherine Hermary-Vieille, which is an excellent novel and we highly recommend it. 

music’s here

My promises rang hollow in the night

Suddenly

Your breathing makes no sound

What are you heading for?

I thought there would be more

More than this silence

The belfry of your heart has gone so quiet

Your eyes are seeking something out of sight

What is it that you see?

Why don’t you look at me?

Look at me now!

Bells are chiming

Day has faded

Clouds are crying

I’ve created

Paradise

Made of raven eyes

For you and me

Just a thing I wrote that's actually a song. I'll add the music eventually. The year-end just always makes me take a time to think about what it has brought to me and what it has not. 

PARADIGM SHIFT

Please

Don’t let me go

Into that cold night

Let me stay right here

Breathing in your light

The night

is full of glowing eyes

They want to watch me fall down the snow

and slice me with their knives

Don’t let me go.

I

promise I’ll be quiet

just sitting by your side

I won’t dare to move

not to ruin your precious solitude

Just let me stay.

I’ll be a good girl, diligent and sane

I’ll lead a good life, marry a good man

I’ll do my homeworks and won’t stay up late

I’ll live my empty days

No love no hate

You’ll spend your days reading old poetry

Lecturing on love, obsession and bigotry

Then you’ll come home and open a bottle

Watching your hands cover with mottles

Is that what you’ve wanted?

To follow the pattern

You’d told me once

Patterns are fetters

Paradigm shift

That’s what we’re heading for

Old year is breaking

Watch out for shatters

See

I get it all

But there is still this night

before I leave

and you let me fall

Don’t let me go.

Prompt #18 sugar

 Title: Selfless, cold and composed

Rating: PG

Pairing: Renji/Byakuya

Word count: 1141

Warning/s: None I’m aware of.

Summary:     “Worrying about the past will get you nowhere.”

                         Byakuya let out a wry, humorless chuckle.  

                        “Nowhere is exactly where I’ve been heading for the last fifty years, Renji.”

“I want you to apply for one of the emptied captain seats. The exams start in two weeks.”

He said that in the same even voice he used when giving commands on the battlefield, as if this was just another such command. Draw your sword. Kill that Hollow. Leave my side.   

So calm, so emotionless. How did that song go? Selfless, cold and composed. Yes. This all perfectly applied to Kuchiki Byakuya, Renji thought.

Right now his taichou was seated across him at the table, looking at him with his usual expression – that is, with no expression at all – motionlessly waiting for his reply.  

When Renji instead picked up a sugar bowl and emptied a good portion of its contents into his coffee cup, some kind of emotion finally found its way onto the other man’s face. A small trace of distaste.  

“It will bring merit to the whole of Seireitei. You achieved your bankai and proved yourself ready to proceed to the next step. You served under me well, Renji, and I will recommend your promotion.”

Now go remained unspoken, but it heavily hung in the air.

These were the words Renji had always wanted to hear, yet suddenly they became everything he didn’t wish for his taichou to say. Not after yesterday.

…

Early autumn sun was setting down, finding the captain of the sixth division still seated at his desk, immersed in paperwork. Or so it seemed. 

Renji, who was leaning against the door frame, intently staring at the sitting figure, knew better. He was sure that Byakuya’s thoughts were wandering far away from the neatly folded papers in front of him.

He knew that his captain had much greater regrets than he allowed himself to show to the outside world.

He knew that Byakuya’s world was now in shreds, as though he suddenly woke up to find everything he had believed in cracked like an empty shell.

He knew that he was perhaps the only one to understand this.

He wanted to say something comforting, something that would help both of them, but the sight of Byakuya who for once didn’t seem to emanate his usual calm, steady strength, but instead looked rather lost, like a wanderer who went astray in a shadowy forest, strangely affected his ability to speak. Words were just whirling around in his head, refusing to compose a comprehensible sentence.  

“Is there anything you need, Abarai-fukutaichou?” Byakuya addressed him with excessive formality. That had only reinforced Renji’s conviction that something was off.

He approached his captain, who didn’t turn to face him. One last step and Renji stood just behind Byakuya, looming over him. Still no reaction came.

Renji awkwardly placed his hands on the other man’s shoulders. He felt Byakuya tense and half-expected him to flinch and reprimand him for his audacity. But no such thing happened. Byakuya just closed his eyes and leaned into Renji’s touch.    

Big warm hands rested where they were for a while, wordlessly offering solace and support. Soon Renji’s fingers delved into the silken mass of black hair and his thumbs started to trace small circles on Byakuya’s neck.

Last sunrays bathed them in a warm golden glow and then faded away.    

“You know, taichou, you don’t have to be so perfect all the time. Everyone makes a little mistake now and then,” Renji said in unusually quiet, almost soothing voice.

“It was no little mistake. My sister nearly died because of me,” Byakuya replied dryly, his eyes still closed.

“But she didn’t, right? Worrying about the past will get you nowhere.”

Byakuya let out a wry, humorless chuckle.

“Nowhere is exactly where I’ve been heading for the last fifty years, Renji.”

“Then maybe it’s time you stopped,” Renji snapped at him and immediately blinked afterwards, shocked by his own violent reaction. He loosened his unconscious grip on the other man’s shoulders that must have been painful, even though Byakuya didn’t show any signs of discomfort.

“Why should I?” Byakuya asked in a placid voice.

Renji took a deep breath.

“Because…because I…”

Renji’s fingers helplessly roamed through the silken hair, all words having once again abandoned him. When he reached for the kenseikan, the captain froze.

“Don’t.”

For a moment he forgot about all the responsibilities and obligations the hair ornament symbolized, but a single movement brought everything back.

When Byakuya sent his vice-captain away and thus made the pressing hands disappear, he felt as a much heavier burden was now weighing him down instead.

…

He noticed that Byakuya’s fingers were idly playing with the sugar bowl, swirling it around with an odd, entrancing grace. He watched that in fascination, until the noble cleared his throat, obviously waiting for the vice-captain’s reply.

Renji looked him straight in the eye.

“Why are you doing this?”

“I believe I have explained the reasons behind my decision sufficiently,” came the cold reply.

He had to put all his doubts aside, Renji decided, because he was not going to lose. Not this time.

“Like hell you did. I’m not letting you push me away like this.”

Byakuya frowned.

“This is not about you and me. It’s a serious matter concerning all the thirteen divisions.”

“Come on, don’t give me that crap. You really thought I would believe that?  Listen to me, taichou.” Renji’s eyes now stared into Byakuya’s with burning intensity.

“If I left, who would be here to annoy you? Who would care enough to try to put cracks in your damn ice armor? To try to catch you when you fall? You think that I want that, don’t you? To see you on your knees. To be honest, I used to, but it’s no longer true. Even when I hated you to the bone I couldn’t help but respect you, too and this respect has been growing ever since.”

“Don’t make me repeat yourself, Abarai-fukutaichou. This is not a personal matter. It is an order and therefore there’s no room for discussion. You are dismissed.”

Cold, imperious voice instantly drove away all Renji’s resolves, leaving only hollow feeling of defeat. His eyes dropped to the table. And then he froze.

He saw Byakuya clasping the sugar bowl with his knuckles white, as if it was a solid rock in a raging sea. His hands were shaking so violently that the glittering sugar spilled on the table, some of it dusting his fingers like a touch of snow on the iceberg.    

Renji’s eyes went wide at that sight, but then he reached for the trembling hands, taking them in his own without hesitation.  

Byakuya tried to jerk away, but Renji didn’t let go of him until the shaking stopped. The noble averted his gaze with an unfamiliar feeling of shame.

“What are you doing?” he hissed. Then his eyes grew wide, because Renji brought his hands to his lips and kissed the sugar away.

The snow has melted.

And Byakuya realized, startled, that the shame disappeared as swiftly as it came, together with the crushing weight of duty. The only remaining sensation was a surprising feeling of rightness, as is if this was the only way things were supposed to be.  

Something in him broke. Maybe it was the tiniest piece of ice embedded in his heart.

“I’ve spend way too long chasing after you and now when I’ve finally got you, there’s no way I’d leave you. Ever.” 

Byakuya blinked. His hands finally managed to break free from Renji’s grip and the captain folded them in his lap, earning the other man’s smirk.

“As I said before, the exams are coming in two weeks. The decision whether to attend or not is up to you.” 

This was his selfless, cold and composed captain once again, but still Renji felt the huge grin creeping onto his face. The choice is yours.

Even icebergs could be melted. It just needed some time.  

…

I am a hopeless romantic, it seems. And also a sadist who likes to see Byakuya breaking ^^. Hope you liked it, because I kind of do. Still not happy with Renji’s soliloquy, though.